Open air museum

Vývoj muzea

Plán budov

Soustružna z r. 1760

Dílny

Řemeslnické dny

SOUSTRUŽNA Z R. 1760

Soustružna - pohled ze dvora , V dílně se denně (i o víkendech) předvádí technologie soustružení dřevěných profilovaných prstenců!

Soustružna na vodní pohon
Jediný dochovaný originál seiffenské soustružny s vodním pohonem postavil v letech 1758 až 1760 Johann Heinrich Frohs. V roce 1951 byl nejprve prohlášen chráněnou památkou a v roce 1973 komplexně rekonstruován.. Objekt sloužil vždy místní výrobě hraček a již více než 100 let v něm přebývá jedinečné řemeslo soustružení profilovaných prstenců. Voda pro pohon vodního kola s horním náhonem se shromažďuje v nádrži za "hrází" přizpůsobené okolnímu terénu. Voda se sem přivádí zčásti ze zcela bezvýznamného potůčku Seiffenbach. Hlavně je nádrž napájena vodou z náhonu zvaného "Heidengraben". Toto důmyslné havířské vodní dílo ze 17. století sem do Seiffenského údolí přivádí tolik potřebnou vláhu pomocí mistrovsky vedeného příkopu přes rozvodí z říčky "Kleine Schweinitz". Stavidlem se reguluje stav vody v nádrži, která je vlastně zásobárnou vody, v níž se zároveň máčejí potřebné smrkové kmeny. Původně se voda na vodní kolo přiváděla pomocí dřevěného žlabu. Později byl přívod zajištěn železnou rourou. Přítok lze regulovat od rybníka nebo klapkou obsluhovanou zevnitř, který je umístěna v soustružně nad vodním kolem.

Transmise s hřebenovým kolem, původně k pohonu 7 soustruhů.

Okap domu a vodní hladina nádrže jsou skoro stejně vysoko. Tím je zajištěny potřebná náhonová výška. Dřevěné vodní kolo o průměru 5,20 m je upevněno na dubové hřídeli. V domě se v místnosti k tomu určené vodní síla převádí prostřednictvím hřebenového kola (4 m) s dřevěnými "hřebeny" na transmisi s lanovým pohonem. Kdysi zde v nízké dílně nad světnicí s kolem pracovaly tři soustruhy, které vyráběly profilované prstence, a čtyři soustruhy na dřevo. Členění oken odpovídá jednotlivým pracovištím. Ta byla ještě kolem roku 1900 často pronajímána jiným výrobcům, kteří zde soustružili nebo soustružili polotovary ke svým výrobkům. Za zapůjčení platili malý obnos a materiál, olej do lamp a nářadí museli přinášet vlastní. Zajištění dostatku vody bylo, přinejmenším v suchých létech vždycky složitou záležitostí. Pak práce pokulhávala a soustružilo se jen v určitých hodinách. Za silně mrazivých zim zase zledovatělé vodní kolo nedovolovalo provoz i přes ochranný "kabát z jíní", kterým byla pokrytá kůlna nad kolem. Lijáky, bouřky, bahno v pomalém proudu náhonu nebo netěsnosti v hrázi ztrpčovaly každodenní život vlastníka soustružny. Jako soustružník, výrobce profilovaných prstenců jako polotovarů na zvířecí figurky, a jako hospodář byl v trvalém zápřahu s celou svou rodinou.

Zvířátka - segmenty odsekané z ještě mokrého soustružením vyprofilovaného prstence se dále opracovávají řezbováním.

K domu patří nemalé hospodářství (2,5 ha), které rovněž využívalo služeb vodní síly. Pomocí transmisí bylo (a je dodnes) možné pohánět další zařízení v domě (máselnici) nebo na dvoře a ve stodole (mlátičku, řezačku na slámu, fukar, šrotovník a olejový lis). Vlastní naturální hospodářství přispívalo významně k zajištění existence. Ve stáji byly většinou krávy, a ve chlévě na dvoře se kolem roku 1900 držely obvykle ovce a prasata. V roce 1889 získal usedlost Carl Louis Preißler. Jeho syn Paul Preißler (1886-1978) byl posledním majitelem soustružny, která přešla v roce 1971 do majetku Muzea. Paul Preißler začal se soustružením již velmi záhy (figurky, kroužky). Asi v 17 letech se od otce naučil soustružení profilovaných prstenců a vykonával toto zaměstnání do vysokého věku. Část Jv dílně vysoustružených polotovarů se zpracovávala dále v kruhu rodiny Kolem r. 1920 si po odečtení nákladů na materiál a při denním výkonu kolem 40 vyprofilovaných prstenců střední velikosti vydělali asi 22 marek týdně. To bylo na krušnohorské poměry ještě nad průměrem. Mohlo se toho však dosáhnout jen a jen za součinnosti celé rodiny, která se zabývala dokončováním řezbou a malováním zvířátek odsekaným z polotovaru.

Soustružení prstenců ze smrkového dřeva

Do mokrého smrkového dřeva vytočí soustružník nejprve drážky a vroubky. Prsty opatrně odměřují a citem odhadují budoucí tvar. Točení prstenců vyžaduje maximální soustředění a dar představivosti. Je potřeba takřka vidět dovnitř. Zpola hotový prstenec se teď uvolní, obrátí a znovu upevní na rotující nástroj. Postupy se nazývají přípravné a konečné točení. A konečně je tu: uzavřený dřevěný kruh, který ještě stále skrývá své tajemství. S napětím se očekává okamžik rozseknutí. I ten nejzkušenější výrobce spatří až teď výsledek svého snažení - tvar zvířete.

Řezbování a křídování zvířátek

Vytápěná místnost v přízemku sloužila jako obytná místnost a dílna zároveň. Zde se kolem 1900 V troubě na peci se peklo, vařilo a případně i připravovalo krmení pro dobytek. Na velkém rozkládacím stole se řezbou dokončovaly surové z prstenců nasekané polotovary zvířátek. U něho se přilepovaly součásti, které se nesoustružily, jako uši či ocásky; u stolu se prováděla konečná barevná povrchová úprava. Zvířátka se obvykle nejprve potřela bílým křído-klihovým podkladem, na který se pak nanášela klihová barva intenzivně tónovaná práškovými barvami.. V lepším provedení byly výrobky přetřeny ještě šelakem.